OHLASY

Národní tableau naplněné novým obsahem

Radmila Hrdinová, www.novinky.cz

"Libuše není opera dle starých zvyků, ale slavné tableau," napsal Bedřich Smetana o své čtvrté opeře, určené k mimořádným příležitostem. Takto ji uvádí i Národní divadlo Brno. Režisér Jiří Heřman ale národní tableau naplnil novým obsahem. Inscenace situovaná do října 1918 provádí diváka dějinami republiky.

Na slavnostní představení Smetanovy Libuše do pražského Národního divadla přijíždí prezident T. G. Masaryk s chotí Charlottou a skrze jeho osobnost divák prožívá mýtický i skutečný příběh vzniku a vývoje české státnosti. Jako němá, leč klíčová autorita prochází Masaryk dějem Libuše a s ním i svita dalších deseti prezidentů, od Edvarda Beneše až po Miloše Zemana.

Svita deseti prezidentů

Postavy s naddimenzovanými hlavami státníků provázeny rozpoznatelnými manželkami zaujímají k dění na scéně postoje podle svého politického přesvědčení i lidských kvalit. Režisér Heřman s touto linií pracuje velmi důsledně a nápaditě, v groteskní nadsázce i vážnosti. A přestože se občas nevyhne i zbytečně přímočaré komice, má jeho pojetí silnou působivost a celek je úctyhodně vystavěný.

A stejně tak i provedený. Na všech aktérech je patrné velké zaujetí tématem - od dokonalé práce se scénou, využívající zajímavě nasvícené mobilní segmenty modelu Národního divadla, až po tradičně dobře připravený sbor, jež nese na svých bedrech kromě zpěvu i složitou strukturu náročných a pohybově rozehrávaných akcí. (...)

Dirigent Robert Kružík vystavěl Libuši s patřičným kontrastem lyrických a okázalých míst, jeho pojetí má emoci, barevnost i dramatický tah. Zejména orchestrální úvod a ansámbl třetího dějství ve spojení s uvolněnou taneční režií je skutečným zážitkem.
Brněnská Libuše jistě vzbudí řadu kontroverzních reakcí, některé ostatně zazněly už na premiéře. Nelze jí však upřít jasný názor, odvahu a promyšlenou koncepci, jež diváky i tvůrce vzdaluje od povinného holdu k velmi konkrétnímu zamyšlení nad otázkami minulosti i přítomnosti českého státu. A to je cenné.

Libuše proti lži a nenávisti

Lukáš Pavlica, www.mestohudby.cz

Libuše představuje z inscenačního hlediska jedno z nejnáročnějších Smetanových děl a režisér Jiří Heřman si nelehký úkol ještě znesnadnil a dal si za cíl propojit operu s událostmi uplynulého století. Opera začíná přehlídkou politiků, kteří od dob Masaryka zastávali prezidentský úřad - hlavy státu (doslova!) nastupují za zvuků úvodních taktů díla a usedají na levou a pravou stranu jeviště, symbolicky reprezentující dva odlišné politické tábory. Již od této chvíle je zřejmé, že inscenace se nesnaží pouze oslavit stoleté výročí, ale také reflektovat, čím vším si národ této země prošel a kam dále směřuje.

Jiří Heřman tak musel vytvořit režisérské pojetí natolik fluidní, proměnlivé a přitom organické, aby se mu inscenace sestávající z mnoha různých rovin nerozsypala. Masaryk přijíždějící na koni, hlavy politických představitelů zasahující do průběhu hry, samotný příběh kněžny Libuše a reflexe dob nedávných - to vše musel Heřman propojit do funkčního a celistvého sdělení, a přitom k minulosti (i přítomnosti) zaujmout stanovisko. Příběh o sváru dvou bratří tak doprovázely výjevy připomínající temné doby protektorátu, nadšenou spartakiádu, hašteření politiků, ale i sokolský slet, revoluci či převrat. Při některých spojeních naskakovala husí kůže. (...)

Sólisté podali velmi kvalitní výkon a vesměs všichni dokázali dodat svým rolím plasticitu a uvěřitelnost. Svár dvou bratří byl díky nesmlouvavému a až agresivnímu projevu Pavoľa Remenára a mírnému a pokornému zpěvu Dušana Růžičky vyobrazen nanejvýš věrně. Znamenitým a jasným projevem zaujal také Roman Hoza, který dodal svým postavám život také díky výraznějšímu zapojení herecké složky a gestiky. Jiří Hájek v podání Přemysla ze Stadic byl šťastnou volbou, jeho klidný, a přitom majestátní projev budil respekt i pokoru. Lucie Hájková v roli Libuše působila v první třetině mírně nepřesvědčivě, ve zbývajících dvou částech však dokázala, že pro ztvárnění Libuše má ty nejlepší předpoklady. Tiché a křehké melodie, stejně jako vítězoslavné výšky korunovaly její úspěch.

Brněnská Libuše navzdory akustickým podmínkám Pavilonu P nabídla jedinečné uchopení díla s aktuálním přesahem a kvalitním zpracováním. Zcela jistě se nejedná o inscenaci pro každého, přesto se jedná o duchaplný a pokorný počin, který svým vlastním způsobem děkuje nejen Smetanovi a Masarykovi, ale také těm, kteří přišli po nich a kteří pracovali pro blaho národa. Inscenátoři se však nebáli zdůraznit, že vše, co národu škodí, zůstane odloženo a zapomenuto. Osobně pak děkuji Jiřímu Heřmanovi a celému týmu za to, že oslavují morální principy, na kterých byla tato republika založena.

Vším velká Libuše v Brně

Veronika Paroulková, www.klasikaplus.cz

Režisér Jiří Heřman vyzrává a provizorní prostory mu navíc evidentně svědčí. Na scéně Tomáše Rusína a v kostýmech Zuzany Štefunkové-Rusínovévytvořil hrdý národní obraz plný precizně propojených i načasovaných symbolů, hýřící nápady, inscenaci přirozeně rozpohybovanou, kompaktní i přes počet témat, kterých se dotkl, nepatetickou a inteligentní. Je až s podivem, jak do bájného příběhu dokázal citlivě vkládat epizody charakterizující poslední století naší státnosti, připomenout protektorát, sokolské slety i spartakiádu, vykreslit typické nálady doby, charaktery a přetvářky, zakomponovat sametovou revoluci i politické šarvátky. Také nezapomněl vzdát hold skladateli, jeho bustu důstojně hned v úvodu přináší Charlotte Garrigue Masaryková a vkládá ji doprostřed balkonu v prvním patře makety Národního divadla, autor se tak po celou dobu na představení dívá. Děti sázejí lípu a přijíždí TGM na (živém) koni...

Pěvecky se Libuše také velmi zdařila a vyšla tak sázka na mládí. Libuše Lucie Hájková se objevuje v dlouhých bílých šatech, je důstojná, výrazná od prvních slov, s jasným hlasem a sytě jistými výškami, na které si dokázala rozložit síly až do samého závěru. Byla to kněžna svěží, mladistvá, vyzařující respekt i ženskost. Krasava Alžběta Poláčková byla okouzlující pěvecky i herecky a vytvořila dokonalou postavu emotivní, mladé, zamilované, ale přitom elegantní dívky. Radmila Václava Krejčí Housková vytvořila přesný obraz moudré starší sestry, přitom jí též zachovala jiskru. Všechny tři hlavní ženské postavy tak působily mladě a krásně.

Pozadu ovšem nezůstali ani muži. Pavol Remenár jako Chrudoš zaujal velmi mužným a sytým hlasem a projevem skutečně rytířských a vzhledem k charakteru postavy i dostatečně vznětlivým, což mělo možná vliv na pár rozechvělejších tónů v nejdramatičtějších momentech. Ale spíš to byl důsledek plného nasazení a temperamentu. Mírnějšího Šťáhlava ztvárnil příjemně, i když ne příliš výrazně Dušan Růžička. Když se v druhém dějství konečně objevila postava Přemysla, zvědavost a očekávání byly odměněny sametově sytým a lahodným hlasem. Jiří Hájek zaplnil celý rozsáhlý prostor, ať zpíval kdekoliv, i ve vzdálenějších místech, aniž by měl divák pocit, že se do hlasu opírá na maximum. Oblečený do jednoduchého saka, vesty a kalhot v zemitých tónech nijak nepotřeboval okázalejší kostým, aby působil vznešeně. Roman Hoza jako Radovan a Jan Šťáva v roli Lutobora též působili dobře. Inscenace tak získala vzácnou pěveckou vyrovnanost.

Hudebního nastudování i taktovky se ujal Robert Kružík. A také violoncella přímo na jevišti před scénou s ženci ve druhém dějství. Byl to magický moment. Není běžné vidět, že dirigent zahraje sólo, pak se zvedne, uprostřed pokračujícího děje volným krokem projde mezi pěvci zpět k orchestru, od kolegy si opět přebere taktovku a pokračuje v původní úloze. Podobně působivých míst ale dirigent dosáhl i bez výjimečných situací, pouze hudbou. Orchestr vedl k citlivému až niternému projevu, některé scény až netradičně ztišil a připravil tak nečekaně působivá místa, při kterých přebíhal až mráz. O to víc si mohl divák uvědomit, jak vyspělá a působivá tato Smetanova opera je.

Brněnská Libuše je světovou inscenací hýřící nápady, vtipem i hrdostí. Možná se dá mluvit až o nové dimenzi opery, protože pustit se do jakkoliv revolučního pojetí těch nejtradičnějších titulů chce pořádnou dávku odvahy a výsledek, pokud je dobrý, je pak o to víc raritní. Jistě si vyslouží i méně vstřícné přívlastky a zapíše se do historie jako kontroverzní a určitě jako rozdělující generace. Všech tvůrčích nápadů se ale autoři zhostili vkusně, aniž by jakkoliv shodili nebo narušili slavnostní hodnotu naší národní opery.